Krásami Beskyd

Multinka GC2YTYJ - Krásami Beskyd

Poprvé jsem o ní slyšela asi před dvěma lety v souvislosti, že na ni kdosi vyrazil v létě na dovolenou – a že je to fakt náročné, pořádné kopce s plnou polní několik dní na zádech. Na to bych neměla, řekla jsem si tehdy, i když vrátit se do Beskyd, kam jsem poprvé nakoukla jako dítě, mě lákalo už dlouho.
Za ty dva roky uběhlo spoustu vody, absolvovala jsem pár výletů, vandrů a potulek, výšlapů pěšky i na kole, naučila se chodit s plnou polní, spát pod širákem, jezdit s cyklistickými tretrami, zvládnout sprint triatlon, uběhnout 5 km za půl hodiny, vylézt na ferratu (zjistit, co je to ferrata), slanit skálu, naučit se fotit… No prostě naznala jsem, že vysněné dovolené na trase Krásami Beskyd už nic nestojí v cestě 
Výborným a spolehlivým parťákem se mi protentokrát stal již mnohokrát pro podobné akce osvědčený Pája-trb. (Můj muž tyto akce považuje za druh extremismu, což se dobře poslouchá obzvláště týden po jeho návratu z cyklovýletu na Lago di Garda, odkud mi denně týden posílá záznamy trasy typu: „120 km, 3 000 m převýšení“ apod.)

Den první. 18 km, 700 m stoupání.

Je 11:15, stojíme na autobusové zastávce na Bumbálce, pořizujeme první společnou dokumentační fotku typu „před“, nahazujeme cca 12 kg batohy plné jídla, fototechniky a dalších nezbytnosti, a vyrážíme. Oblačnost je docela velká, ale doufáme, že všechny přeháňky jsme si užili už po cestě. Samozřejmě máme ještě spoustu energie, takže sbíráme první keše, kterých je z kraje dost, a také se kocháme výhledy z Beskydu, které se před námi otvírají.
Oceňujeme parádní provedení keše ve Smutníkách a ubíráme se po československé hranici dál. Celou dobu po ní vlastně neustále kličkujeme, tu jsme v Česku, tu u sousedů, a já si uvědomuji, jak nedávno si něco takového nešlo ani představit.
Míjíme chatu Na Kmínku, Kelčovské sedlo. Zde potkáváme první lidi – dva cyklisty s poctivě naloženými koly, jedno dokonce trekové. Jeho kolega na MTB se mému soucitně vyjevenému výrazu jenom směje. Vyzvídají, jak vypadá další terén, a jestli má některá chata po cestě otevřeno. Moc jim tohle putování s takovým nákladem nezávidíme a kus cesty vzpomínáme na loňský přejezd napříč Šumavou na kole.
Nohy začínají těžknout, a tak se domlouváme na obědě na Bobku, dole pod vrcholem příhodně nabíráme vodu na vaření ze studánky. Rozhled z vrcholu je parádní na všechny strany, jen silný vítr nás nutí dovařit a zvednout se na další cestu.
Z kopce do kopce, stále po státní hranici, z Čech na Slovensko, tak pokračuje naše cesta až do vesničky Konečná a odtud už k úplnému závěru prvního dne, na chatu Doroťanka. Zde lovíme poslední keš a jdeme se ubytovat. Vítá nás příjemná paní chatařka a stará se o nás až dojemně, aby nám nebyla zima, aby bylo pro Páju bezlepkové jídlo. Příjemně unaveni a natěšeni na další dny uléháme do peřin.

Den druhý. 20 km, 950 m stoupání.

Na Doroťance ještě fasujeme míchaná vajíčka k snídani, vodu s sebou, fotografii na památku a v 8:00 vyrážíme ven do drobného deštíku (v tomto týdnu posledního), který ale po chvíli ustává, a my po vyzvednutí další stage pokračujeme stejně jako včera po trase červené hřebenovky. Tu ale často opouštíme a větší část trasy nakonec absolvujeme přímo po hranici, protože je krásná a protože na všech vrcholech, jimiž prochází, lovíme i příslušnou keš. A tak stoupáme na Malý Polom, Burkový vrch, Muřínkový vrch i Velký Polom. Muřínková kaple je krásná.
Celá trasa po čáře je mnohem hezčí než červená turistická, člověk se ocitá jakoby v jiném světě – světě zbojnických a pašeráckých cestiček, dalekých výhledů, borůvkových koberců a vegetace poznamenané drsným klimatem na hřebeni. Ve čtyři hodiny docházíme na Kamennou chatu s rozhlednou Tetřev, kde vzhledem k tomu, že máme spoustu času a slunce příjemně hřeje, chvilku posedíme nad zmrzlinou, pivem a limonádou. Po odlovu místní keše pokračujeme pohodovým tempem k chatě Severka, kde nás vítá přímo luxusní pokoj, teplá a čistá sprcha, přívětivý pan chatař a jeho kuchařské umění.
Protože je teprve pět hodin, máme po necelých 20 km ještě náladu na další keš, a už na lehko vyrážíme na odlov mysterky Skalka na kilometr vzdáleném vrcholku. Teprve tím pro nás dnešní etapa končí.

Den třetí. 30 km, 1150 m stoupání.

Po snídani opouštíme přívětivou Severku a začínáme za sebou nechávat cenné nastoupané výškové metry. Scházíme až do 450 mnm v Dolní Lomné, odkud začínáme opět stoupat. V sedle pod Malou Kykulou nabíráme dech a síly, svačíme, fotíme a kocháme se. Tohle místo si o pauzu přímo říká, louka zbarvená pampeliškami, obklopená hradbou kopců ze všech světových stran…
Stoupáme dál. Kozubová. Nevlídná chatařka, pivo, překrásná kaple s rozhlednou.
Turistická chata Kamenitý. Milí chataři, překrásný výhled, zmrzlina a další pivo. Na dlouho poslední. Oběd, ulehčení batohu. Svatosvatě si slibujeme, že další snídani na chatě už musíme asertivně odmítnout, abychom konečně ujedli nějaké zásoby.
A pak už po červené turistické jeden vrchol za druhým. Kalužný (993), Smrčiny (1014), Ropice (1083) – nejvyšší vrchol Těšínských Beskyd. Přírodní rezervace Ropice nás na vrcholu uchvátila. Obdivujeme letité stromy, borůvčí, daleký rozhled, užíváme posezení u Peruna.
Jdeme dál, čeká nás posledních 10 km z dnešních 30. A ty se dlouze vlečou. Příslop (945), Ropička (918), Čupel (872) a Prašivá (843), Malá Prašivá (706).
Chata Ropička zavřená a v rekonstrukci, chata Kotař, kde mají plno, a nakonec v 19:15 i vytoužená chata Prašivá. Obdivujeme zrekonstruovanou chatu, úsilí nových chatařů i dobrovolníků, které lze vidět zevnitř i zvenku. Od kostelíka Sv. Antonína Padovanského pozorujeme úchvatné divadlo západu slunce a tak nějak zapomínáme na délku dnešního dne.

Den čtvrtý. 25 km, 1750 m stoupání.

Nečekáme na snídani a v 7:15 opouštíme chatu. Dnešní den by se dal shrnout krátce. Dolů, nahoru, dolů, nahoru. Tím by se ideálně dalo i skončit.
Pro milovníky exaktních dat: dolů z Prašivé (750), do Morávky (450), výstup na Malý Travný (1100) a Travný (1203), dolů do Krásného (450) a opět výstup, tentokrát na Lysou (1323).
Výstup na Travný je dlouhý (ba otravný). Nekonečně dlouhý. Nahoře nic moc k vidění není, ale zato při sestupu člověk rychle získá pocit, že cesta vzhůru byla ještě ta milosrdnější varianta. Sestup je opravdu prudký a opět dlouhý. Naživu mě v letně horkém počasí drží představa piva a zmrzliny v Krásné. Nakonec se nám zde nedaří ani dočepovat vodu, protože místní hospoda, na kterou odkazují všechny rozcestníky, je v rekonstrukci, nefunguje, a odpojená je i voda. V půlce trasy na Lysou je studánka, musíme vydržet. Podle internetových stránek je výstup po žluté (7 km z Krásné) určen pro milovníky náročnější turistiky a pěkných výhledů. Ech.
Výhledy aby přes les pohledal, ale úporné slunce spírající se do našich hlav stejně spolehlivě vymazalo cokoli kromě vidiny vody a vrcholu. Tak nějak jsem předpokládala, že tento výstup bude typem „rychlé smrti“ – bude to bolet, ale bude to rychlé.
Bolelo to a trvalo to dlouho.
O půl sedmé se ubytováváme na Desítce (zima jak morně), dáváme si česnečku, pivo, nanuk (všechno naráz), potom fotím západ slunce, klepu se zimou a nemůžu od toho divadla odtrhnout oči. Po otužileckém cvičení ve vymrzlé sprše usínám na patrové posteli zabalená do péřovky.

Den pátý. 24 km, 1150 m stoupání.

Je pátek ráno, 7:00, scházíme z Lysé a zdá se, že začínáme opakovat včerejší scénář – dolů (sestup po žluté k přehradě Šance má skoro 7 km) a nahoru (dnes nás čeká Smrk se svými 1276 metry). Zásadním dnešním úkolem je vyhnout se jakýmkoli způsobem obchůzce hráze Šance, která je momentálně v rekonstrukci. 7 km procházka navíc po silnici v téměř letních teplotách je to poslední, co bych dnes chtěla absolvovat. Přeplavání přehrady nebo přebrodění Ostravice mi v tu chvíli přijde jako milosrdnější varinata. Nedokážu si taky ani představit, jak bychom měli do 18:00 stíhat dorazit na Martiňák, jak je po nás požadováno. Pohledem do mapy už však včera večer zjišťujeme existenci lávky poblíž vodáckého jezu, a tak se k ní sestupem přes téměř kolmý krpál vydáváme. A jásáme. Lávka je bez potíží průchozí a za pár desítek metrů stoupání vylézáme na druhé straně hráze, přesně za cedulí „Vstup zakázán“. Dělníci jsou daleko, nikdo si nás nevšímá, a tak rychle mizíme. Opravdu, z druhé strany zrušení turistického značení i zákaz vstupu deklarují. Ještě že my jsme šli ze strany správné.
A teď už jen starý známý scénář. Výstup do 1276 na Smrk přes Malý Smrk (1174), kde je samozřejmě keš. Tady už ale víme, že je vyhráno. V poledne vaříme polévku, spokojeně se opalujeme na louce s dalekým výhledem do okolí a konečně to začíná připomínat dovolenou. Vrchol Smrku se mi také moc líbí. Krásná hora.
Sestup je opět nekonečně dlouhý, nechtěla bych touto trasou stoupat. Posledních 10 km zvládáme za tři hodiny i s malým osvěžením spojeným s odlovem keše pod mostkem. Poslední 2 km stoupání a objevuje se před námi Martiňák. Borůvkové knedlíky, pivo, pivo, keška, sprcha. Několik hodin času k nabírání sil a opalování se. Téměř dokonalá simulace dovolené 

Den šestý. 27 km, 960 m stoupání.

Probouzíme se a víme, že teď už je cíl na dosah, že nás čeká poslední, nepříliš náročný díl trasy, na jehož konci bude finálka a sestup do Rožnova k autu.
V 7:00 odcházíme do kraje zahaleného v mlze, která nám během stoupání směrem na rozcestí pod Kněhyni připadá naprosto pohádková. Po týdnu tréninku jsme nahoře v sedle Čertova Mlýna (1206) neskutečně rychle, a tak neváháme a znovu odbočujeme z trasy, na vrchol Kněhyně (1257) a posléze i Tanečnice (1077). To už víme, ve kterých místech nás čeká vysněný poklad.
Z Tanečnice scházíme k Pustevnám a tady zažíváme tvrdou konfrontaci s civilizací, na kterou jsme tak rychle nebyli připraveni, protože v tuto roční dobu jsme měli celý týden Beskydy jen pro sebe. Probíhá zde řezbářská soutěž, prostranství je plné lidí, stánků s předraženým jídlem, vzduchem se nese křik moderátorů místního rádia, které celou akcí provádí. Níž to není lepší, zvuk stavby a sbíječek. Z původních Pusteven je toho vidět opravdu minimum.
Prcháme raději pryč, ale není to tak snadné, po široké cestě z Pusteven k soše Radegasta se táhne dav lidí v obou směrech. Dokonalý lunapark a hlavní třída.
Po hřebeni Radhoště nás provází hustá mlha, lidí postupně ubývá. Na chvíli se zastavujeme v tichu kaple Sv. Cyrila a Metoději na Radhošti (1129) a potom už jen sestup dolů z hor, do Rožnova.
Čas ještě zbývá, nechce se nám loučit, a tak celý týden zakončujeme výstupem na Jurkovičovu rozhlednu. Krpál je to pořádný a stavba krásná.

Celý týden byl nádherný, Pájova společnost příjemně mlčenlivá, vyplněná chvilkami vtipkování a krátkých rozhovorů, počasí milosrdné (teplo a na závěr kouzelná mlha), hory jenom naše, chaty (s výjimkou Lysé) útulné a společnost na nich milá. Strašně rychle to uteklo.
Možná až s odstupem vím, co mě na podobné cesty láká znovu a znovu. Teprve nějaký třetí den si člověk začíná uvědomovat dokonalou očistnost stereotypního průběhu celého dne – vstát, sbalit, vykročit, jít a jít, několik hodin chůze provázených spoustou myšlenek v hlavě, z nichž jen některé jsou tu a tam vysloveny, pohledů do dáli na majestátné vrcholky i údolí, do zdánlivého stereotypu zeleně a vnitřku lesa, občas oko zaujme něco na dosah, a jen pauzy na jídlo a odlov keše vytvářejí strukturu dne. Později už se ráno ani večer nepřemýšlí nad nutností jít dál, brzce ranní probuzení, nasazení batohu a vykročení dál se stane natolik samozřejmým, že samo o sobě poskytne vše, co člověk v tu chvíli ve svých jistotách potřebuje o nejbližší budoucnosti znát.
Krásný kontrast našeho všednodenního fungování. Tak hodně dalších šťastných kilometrů 🙂