Krkonoše – přechod ze západu na východ

Ačkoli je tomu sotva teprve měsíc, co jsme s Pájou prošli (skoro) všechny krásy Beskyd, s obrovskou radostí jsem ve čtvrtek odpoledne obtiskla poslední razítko a vykroužila poslední podpis na poslední vyšetření, vypnula počítač a pustila tímto okamžikem z hlavy všechny osudy našich pacientů. Už mi to chybělo 🙂
S již od včera nachystaným batohem vyrážím směr Třebíč, kde přesedám k Drakovi, vzápětí vyzvedáváme Páju a vydáváme se směr Vrchlabí, abychom zítra ráno stáli na startu putování po trase multinky GC1KVVN - Krkonose crossing.

Den nultý – večer ve Vrchlabí

Už několik dní panují tropické třicítky, a tak není divu, že nás už po cestě chytá pořádná bouřka i s krupobitím. Do Vrchlabí dorážíme v osm hodin a naši keškovací procházku po městě přerušuje po chvíli další blížící se průtrž, a tak se neváháme ukrýt do nejbližší restaurace na poradu, pivo a večeři. Zdejší hamburger si slibuji jako odměnu po návratu 🙂
Díky bouřce zůstáváme potmě, takže atmosféra tajemného a romantického podhůří je vykreslena dokonale, a my se začínáme těšit.

Den první – autobusem do Harrachova, Harrachov – schronisko Odrodzenie. 23 km, 1400 m stoupání.

Na startu

V 8:20 nasedáme do autobusu směr Harrachov a 10:45 stojíme na startu. Noční bouřky přinesly ochlazení, a tak se pokoušíme o úvodní foto „před“ zabaleni do větrovek a máčeni vytrvalým mrholením. Dáváme se raději do pohybu. Pátku a nepříliš přívětivému počasí vděčíme za to, že u jindy přeplněného Mumlavského vodopádu jsme téměř sami, a tak si užíváme focení, lovíme první stage i keš. Následující cesta údolím mumlavského potoka ubíhá monotónně po asfaltu, s jedním zastavením u Orlí ručeje, poetickému to názvu pro přítok Mumlavy, až ke Krakonošově snídani, což je místo, kde se stýká Malá i Velká Mumlava. A také zde stojí boudička informačního střediska. Snídani už jsme propásli, tak zde aspoň obědváme.
Odtud už to netrvá dlouho a ocitáme se na hřebeni. Od této chvíle už nepřestávám vycházet z úžasu a nadšení. Krkonoše jsou svou tváří i podstatou zcela unikátní, nepodobají se ničemu, co lze u nás vidět.
V Krkonoších se v jedinečné kombinaci prolínají tundra arktická i alpínská. Právem jsou Krkonoše nazývány ostrůvkem horské přírody uprostřed Evropy. Nejen prvky rostlin a živočichů arkticko-alpinské tundry, ale i ledovcová modelace terénu, vznik karů a vrcholových rašelinišť, daly vzniknout této fascinující mozaice.
Míjíme v mlze zahalenou Voseckou boudu a za chvíli je největšímu stoupání konec – jsme na hřebeni. Celá červená turistická trasa na většině své délky kopíruje česko-polskou hranici, je pro také nazývána příhodně Cestou česko-polského přátelství.
Z trasy malinko odbočujeme k prameni Labe, který nenápadně tvoří celá Labská louka a symbolicky jej obdivujeme v podobě kruhové studánky. Nedalekou zídku zdobí erby měst, jimiž řeka při své pouti do moře protéká. Přestává pršet a mlžná opona tu a tam nadzvedne svůj závoj a odhalí něco z výjevů skrytých za ní. Kontrastem přírodním krásám je necitlivě do krajiny zasazené betonové monstrum Labské boudy, které raději rychle míjíme, a místo toho uchváceně hledím do hlubin Labského dolu, jehož dna dohlédne snad jenom sám Labský vodopád. Naprosto v tu chvíli rozumím hrůze a úctě našich předků, které k těmto horám vždy chovali.
Přes Kamennou studánku stoupáme zpět na hřeben porostlý kosodřevinami, pokrytý balvany a zbarvenými zelenkavými lišejníky, které vytvářejí už z dálky viditelné pozoruhodné mapy. Západní úpatí Vysokého kola, kde se nyní nacházíme, spadá z jedné části do hluboké propasti ledovcového karu, který rozděluje na Malou a Velkou Sněžnou jámu. Dna obou Sněžných jam jsou pokryta nesmírně cennými, často endemickými druhy rostlin, a jsou poeticky nazývány jako Krakonošovy zahrádky (tyto zahrádky najdeme také na dně dolu Labského, Obřího i ve Velké kotelní jámě, jsou však bez výjimky zatím skryty v 1. zóne NP). V Malé Sněžné jámě je dokonce jedna z nejbohatších zahrádek v celých Krkonoších.
Opouštíme impozantní vyhlídky do hlubin a kráčíme dál, pod horu Śmielec (česky Smělec nebo Velký Šišák).

Potom míjíme Mužské a Dívčí kameny (polsky České a Slezské). Mužské kameny jsou v podstatě rozpadlým sklaním vrcholem, kdežto ty Dívčí kamennou věží, vytvářející osamocenou skalní skupinu odborně nazývanou tor.
Velmi zajímavé jsou informační cedule naučné stezky hovořící o tom, jak necitlivě a diletantsky byly dlouhé roky naše nejvyšší hory decimovány nejen kyselými dešti, ale i nesprávným hospodařením, vysazováním smrkových monokultur, které zakyselení půdy ještě dále zvyšovaly, a snahou vytěžit co nejvíce smrkového dřeva. Naštěstí za těch 23 let, co jsou Krkonoše národním parkem, se situace již pomalu lepší, zlepšilo se životní prostředí, obnovují se smíšené lesy, zastavila se devastace rašelinišť a snad budou Krkonoše za pár let i na naší straně vypadat tak, jako u prozíravějších polských sousedů.
Cesta už se krátí, stále se vine po hranici kolem Petrovky až k Lužické boudě a od ní už jenom pár desítek metrů zbývá na schronisko Odrodzenie, náš dnešní nocleh.

Den druhý, schronisko Odrodzenie – Pomezní boudy, schronisko Okraj. 21 km, 740 m stoupání.

V 8:00 opouštíme přívětivé schronisko a naše cesta vede dál, jak jinak, po severní hranici Stříbrného hřbetu (Smogornia). První výraznější zastávka tohoto rána je skalní věž trčící nad okolní krajinou jako maják. Tuto věž místní obyvatelé od pradávna vnímali jako sluneční hodiny – když stálo Slunce nad jejím vrcholem, bylo poledne. Kdysi se věži říkalo Mnich, Poláci jí dnes říkají Slonecznik, Němci Mittagsstein a Češi Polední kameny.
Stříbrný hřbet je nádherná, kosodřevinou nebo trávou porostlá plošina, jejíž krása patří k charakteristickým rysům Krkonoš. Značená cesta nás dovádí k samému okraji tohoto hřbetu, odkud fascinovaně hledíme do míst, kde kdysi dávno ležely dva obrovské ledovce. Dnes za kamenitou morénou zůstala jen dvě ledovcová jezera, Wielki a Maly Staw. Spolu s mocným masivem už vykukující Sněžky právě ona v celé své kráse dávají krajině vysokohorský charakter. Ve slunečném počasí, které už v tuto chvíli panuje, září pod námi jako dvě magická oka. Kochám se tím pohledem a rozhodujeme se mezitím, že cestu ke Sněžce si ještě protáhneme přes Luční boudu a Úpské rašeliniště.
Místy provádí naučná stezka, která přibližuje nelehký život v podmínkách krkonošské tundry. Vegetační období zde trvá pouhých 100 dní (pro představu, v Praze je to 170 dní). O tom, že se zde nežilo právě snadno, svědčí i údaj na jedné z cedulí, že z 15 kg zasazených brambor sklidili místní horalé pouze 0,8 kg.
Úpské rašeliniště je spolu s Pančavským zapsáno jako Krkonošské rašeliniště do Seznamu mokřadů mezinárodního významu v rámci Ramsarské konvence. Tyto unikátní části hor ležící nad hranicí lesa se označují právě jako „Krkonošská tundra“.
Před výstupem na Sněžku odbočujeme ještě jednou a pohled do hlubin Obřího dolu patří také k těm nezapomenutelným.
Slunce už začíná nemilosrdně pražit, na Sněžku se vine nekonečný kompaktní štrůdl turistů a mě těší, že kromě běžců zde konajícího se závodu, nás s Pájou při výstupu předbíhá málokdo, a to i s 13 kg na zádech. Z této strany je výstup milosrdně rychlý, za 15 minut stojíme na vrcholu. Vrchol Sněžky je krásné poutní místo, i přes davy, které sem sobota a slunečné počasí přilákalo, nedokáže skrýt svoji zvláštní atmosféru. Možná je to tím, že i sama hora je opravdu královnou mezi zdejšími vrcholky, výjimečná nejen výškou, ale i původem a tvarem, který vytvářely tři ledovce po staletí drtící stěny hory mohutným tlakem, po jejichž roztátí se obnažená Sněžka zjevila jako trojboký jehlan, odborně zvaný karling. Na vrcholu je však už poněkud těsno, stojí zde Slezská bouda s meteorologickou stanicí, kaple Sv. Vavřince, stará a nová poštovna, která zde vyrostla na místě již neexistující České boudy.
Po obědě v závětří Slezské chaty se ubíráme dál. Stále po hřebeni, přes chatu Jelenku, místo, kde se všechny cesty na Sněžku sbíhají, až na Pomezní boudy. K finálce již není daleko, my ale pro dnešek zde svoje putování končíme. Večeříme, ochutnáváme místní piva, odpočíváme, užíváme si slunný den. V podvečer se ubytováváme na polské turistické chatě Okraj. Chata se postupně plní dalšími a dalšími Poláky, takže usuzujeme, že bude lepší zajít se na noc připravit do místního pivovaru Trautnberk. Vracíme se ve 22:00 a Poláci nezklamali, noc byla rušná.

Den třetí. Pomezní boudy – Spálený Mlýn. Posledních 10 km, stoupání 300 m. Autobusem do Vrchlabí.

Raději tedy už v sedm hodin ráno opouštíme chatu a po Pomezním hřebenu přes Lysečinskou horu polykáme svižně poslední kilometry.
Před devátou hodinou je finálka naše!

Máme to…

Potom už jen sestup až k Čertovu mlýnu u Krakonošovy chaty, kde na zastávce Spálený mlýn dojídáme zásoby a čekáme na autobus, který nás okružní jízdou přes Dvůr Králové dopraví zpět do Vrchlabí.

Kde si dávám za odměnu onen hamburger 😉

Co říci závěrem? Přívětivé počasí, skvěle vytvořená trasa, dobrá nálada všech zúčastněných i přízeň Krakonošova nás provázely. Ať provází i vás!